MŮJ OSOBNÍ
KOMPAS:
jídlo, cesty,
lidé a radost
Když odložím recept, kameru i seznam úkolů, zůstávají čtyři body, podle kterých poznám, že jdu správným směrem — dobré jídlo, nové cesty, lidé kolem mě a radost něco poctivě vytvořit.
Vaření je jen viditelná část toho, co dělám. Pod ní je ale ještě mnohem víc: zvědavost, potřeba chápat souvislosti, chuť sdílet zkušenost a radost z obyčejných situací, které se nakonec ukážou jako nejdůležitější.
Nejdřív byla chuť. Až potom kamera.
Když přemýšlím o své práci, vždycky se vracím k tomu, že obsah nebyl cíl. Nejprve přišla chuť vařit, ochutnávat, zkoušet a mluvit o jídle tak, aby bylo srozumitelné a užitečné. Kamera a technika přišly později jako nástroj, ne jako důvod.
Stejně důležité jsou pro mě i cesty a lidé. Na cestách člověk získá odstup a nové otázky. U společného stolu se zase ukáže, co v člověku opravdu zůstane. A radost tvořit je síla, která to všechno propojí a promění ve věci, které mají smysl i pro ostatní.
Jídlo, cesty, lidé a tvorba nejsou čtyři oddělené světy. Jsou to vrstvy jednoho života.
Jídlo mě učí praktičnosti a respektu k detailu. Cesty mě drží zvědavého. Lidé dávají zážitkům hloubku a emoci. A radost tvořit mi pomáhá proměnit zkušenost do něčeho, co lze předat dál — do receptu, videa, textu nebo jen do dobře položené otázky.
Kompas není plán na deset let. Je to jemné ověření, že dává smysl pokračovat.
Nemám potřebu mít na všechno definitivní odpověď. Důležitější je poznat, jestli mě nějaká cesta drží živého, jestli mě jídlo pořád nutí přemýšlet, jestli mě lidé kolem inspirují a jestli mě stále těší něco vytvářet poctivě, bez zbytečné pózy.
Právě tehdy vím, že kompas funguje. Není hlučný. Nepotřebuje velká gesta. Jen mi připomene, co nechci ztratit ze zřetele.
Nejvíc mě inspirují lidé, ne efektní kulisy.
Na cestách si člověk může odnést krásné fotografie a skvělé chutě, ale to, co zůstává nejdéle, bývají rozhovory. Někdy krátké, někdy překvapivě hluboké. Často právě ony promění místo z hezké kulisy v opravdovou vzpomínku.
Stejné je to i doma. Kuchyně pro mě není uzavřený pracovní kout, ale prostor, kde se potkává každodennost s nápady. Všechno je konkrétní: hrnek v ruce, otevřený notes, otázka, kterou si člověk nechce zapomenout.
Vaření vrací dojmy z cest k něčemu hmatatelnému.
Možná i proto mám rád jednoduchá jídla. Dobře ukazují, jak spolu souvisí zvědavost a praxe. Na cestě člověk něco ochutná, doma si to přeloží do vlastní kuchyně a při vaření znovu zjistí, co bylo na dané chuti skutečně podstatné.
Vaření je pro mě jedna z nejlepších forem přemýšlení rukama. Musíte být pozorní, ochutnávat, upravovat a zároveň přijmout, že ne všechno jde řídit jen teorií. Právě v tom je jeho síla.
Největší energii mi dává okamžik, kdy se zvědavost promění v něco, co může potěšit nebo inspirovat ještě někoho dalšího.
Dobré jídlo je často jen záminka. To důležité se děje kolem něj.
Společný stůl pro mě zůstává jedním z nejdůležitějších míst vůbec. Není to jen romantická představa Středomoří. Je to velmi praktická připomínka, že dobré věci mají větší hodnotu, když se sdílejí — a že právě u jídla často vznikají nejotevřenější rozhovory.
Když mám shrnout svůj osobní kompas do jedné věty, zněla by asi takto: vař tak, aby jídlo bylo poctivé, cestuj tak, aby ses díval pozorněji, a tvoř tak, aby z výsledku měl užitek i někdo další.
Směr se může měnit. Hodnoty by měly zůstat.
Nechci ztratit chuť objevovat, schopnost dívat se kolem sebe a ochotu převádět zkušenost do něčeho užitečného. Pokud mě budou dál držet jídlo, cesty, lidé a radost tvořit, budu vědět, že se pohybuji správným směrem — i když se konkrétní podoba práce promění.
— Majkl
